Perspektiva pod rákosovou střechou

V současné době, kdy je celosvětovým trendem návrat člověka k přírodě, se opět začíná stále více využívat přírodních materiálů, tedy i rákosu.

Rákosová střecha stabilizuje teplotní poměry v domě a může nám tak nahradit klimatizaci. Z hlediska využití podkroví k obytným účelům je velmi přínosná tepelně izolační schopnost rákosového střešního pláště, který již nepotřebuje být dalšími způsoby zateplován.

Nejen architektonická zajímavost

Z architektonického hlediska jsou rákosové střechy velmi zajímavé svou měkkou linií, objemem, jež nemá v ostatních krytinách (vyjma slaměné) konkurenci, i svou přirozenou barvou a strukturou. Uplatnění rákosových střešních systémů je velmi široké, vedle rekonstrukcí památkových objektů i při výstavbě rodinných domů, chat, chalup, garáží, přístřešků, zahradních altánů, stájí aj. Tyto střechy se dají dokonale skloubit se všemi moderními střešními prvky (např. střešními okny), splňují i ty nejnáročnější technické požadavky. Rákos je použitelný i na geometricky složitých a tvarově komplikovaných plochách a přitom vždy vypadá doslova pohádkově.

Použití i na novostavbách

S doškovou střechou jsme se doposud mohli setkávat na svých toulkách českou krajinou zejména na historických objektech nebo ve skanzenech připomínajících nám způsob života z doby minulé, avšak spíše výjimečně na střechách domů nových. Díky zvýšenému zájmu o používání přírodních materiálů ve stavebnictví se došky začínají navracet a své místo nacházejí i na novostavbách. Z hlediska lepší trvanlivosti i dostupnosti jsou zde aktuální především došky rákosové. U rekonstrukcí objektů lidové architektury lze uvažovat o obou alternativách, tj. střechách rákosových i slaměných.

Výhody

Došková střecha měla řadů nesporných výhod, z nichž mnohé stále přetrvávají. Došky si každý hospodář vyráběl převážně sám. Oprava poškozených míst byla jednoduchá a levná. Navíc se rákosová krytina v rámci údržby pouze doplňuje další vrstvou bez nutnosti odstranění krytiny původní. Došková střecha ze všech krytin nejlépe tepelně izolovala půdní prostor a bránila rychlému střídání teplot. Na takových půdách bývalo v létě chladno a v zimě teplo. Došková krytina taktéž brání zavátí sněhu do půdního prostoru a oproti ostatním krytinám je vzdušná a prodyšná. Pokud je dobře provedena, pak její životnost je velmi dobrá.

Každá střecha originálem

Každá střecha je ve své podstatě originálem. Její zhotovení je technologicky dosti náročné. Pokládka rákosu se provádí ručně, rovnoměrným "přišíváním" a "nabíjením" rozpuštěných rákosových svazků k dřevěné střešní konstrukci. Původně se krytina se přivazovala vrbovým proutím nebo měkkým vypáleným, poměděným nebo pozinkovaným drátem k laťování. Výška střechy bývala půl až dvě třetiny výšky stavení a vzdálenost krokví cca 1metr. Vzdálenost laťování se řídí délkou rákosu (vzdálenost jednotlivých latí od sebe se upravovala tak, aby každý došek ležel na třech latích). Konečná tloušťka krytiny se pohybuje mezi 30 - 40 cm, což zaručuje jak dokonalou izolaci proti vodě a slunečním paprskům, tak i izolaci tepelnou. K dosažení potřebné tloušťky střechy je nutno na 1 m2 plochy položit 12-14 rákosových snopů. Mnohaletými zkušenostmi bylo ověřeno, že při této tloušťce může rákosová krytina úspěšně odolávat působení všech atmosférických vlivů. Je však třeba počítat s tím, že nejvíce namáhané části střechy, kterými jsou především hřebeny, je nutno zhruba po 10 letech prohlédnout a eventuelně doplnit. Záruční doba na materiál je 10 let, životnost střechy dosahuje 25 i více let. Čím je střecha strmější, tím ale slabší může být vrstva krytiny. Sklon sedlové střechy, na kterou má být položena rákosová krytina, se doporučuje minimálně 37°, přičemž norma udává 45° (odtud pak pochází výraz úhlová střecha).

Technologie

S pošíváním střechy se začíná od spodní okapové řady. Každá vrstva se stabilizuje a přitahuje ke střešní konstrukci, čímž je zajištěna vodotěsnost krytiny. Rákosové snopy se pomocí dusadla pěchují (nabíjejí) směrem k hřebeni, tak je dosaženo optimálně rovné střešní plochy. Po navrstvení rákosových svazků se povrch střechy sčeše a dorovná do výsledné podoby. Exponovaná místa nebo místa se zmenšeným sklonem je možné doplnit pojistnými foliemi, vloženými mezi vrstvy rákosu. Střecha je zakončena hřebenem, styk střešních rovin ukončuje rákosový hřebenáč, případně měděný plech, hřeben ze štípaných dřevěných šindelů nebo prken, či "zelený hřeben"osázený netřesky a vřesem. Velmi záleží na sebemenším detailu. Ten totiž může významně ovlivnit konečný vzhled a především funkčnost střechy.

Proti vnitřnímu ohni se došková krytina chránila hliněnou mazaninou, vyplňující obdélníkové přihrádky mezi latěmi a krokvemi. Proti vnějšímu ohni naopak poskytuje ochranu přirozené zarůstání mechem. Dnes můžeme navíc povrch střešní krytiny ošetřit vodním sklem a dalšími přípravky, které jej chrání i proti ohni i slunečním paprskům a zvětšuje odolnost vůči vodě. Nátěr je možné opakovat každých 5 až 10 let.

(S použitím matriálů Rákosové střechy)